Divadelní hra „Inaugurace“ patří ke klasickým dílům domácí tvorby a s nejrůznějšími obměnami se na českých prknech, která znamenají svět, hraje už rovných sto let. Zemanovo účinkování bylo v pořadí jedenáctým nastudováním a bohužel hasnoucí hvězda české politiky připravila divákům zážitek, o který většina ani nestála.
Krátce k obsahu inscenace (UPOZORNĚNÍ: následující text prozrazuje zápletku a rozuzlení děje):
Hra začíná nástupem praporečníků do zaplněného sálu. Za zvuku slavnostní fanfáry přichází na jeviště hlavní postava. Na rozdíl od předchozích let však hrdina nekráčí sám, ale v doprovodu manželky, jejíž ruky se křečovitě drží. Tahle režijní změna byla nutnou úlitbou fyzické indispozici titulního představitele, ale naštěstí na diváky nepůsobí úplně nepřípadným dojmem.
Po krátkém intermezzu předsedajícího, který zahajuje společnou schůzi obou komor parlamentu, nastává vrcholný okamžik celého dramatu – složení prezidentského slibu. Vyvolený je nejprve vyzván, aby položil ruku na výtisk platné ústavy a přečetl předepsaný slib. Můžeme se jen dohadovat, nakolik bylo okamžitou jevištní improvizací či zamýšleným záměrem dramaturga, že prezident se ústavy vůbec nedotkl a namísto toho se raději celou dobu držel hole. Následující dějová linka nám pak naznačuje, že v tomto nenápadném gestu (v ruce hůl, ne ústava) by měl divák hledat zjevnou symboliku a hlubší smysl. Tomu nakonec i odpovídá postoj hlavního aktéra k ústavě během minulých let, kterou si prezident ohýbal podle svých momentálních potřeb. A jak je vidět z nedávných prohlášení, Miloš Zeman bude ústavu přehlížet i v dalších letech.
Třetí dějství hry je monolog prezidenta. Na rozdíl od herců v předchozích nastudováních, kteří si při projevu vypomáhali čtením, jej Zeman přednáší spatra. Tomu ovšem odpovídá i obsah, v němž hrdina nejprve pochválí sám sebe a zkritizuje ostatní, a pak z forbíny mezi řečí vystřelí několik nesmyslných čísel, jako např. jeho 4000 setkání s občany, 60 milionů mrtvých Slováků nebo 16 miliard na dividendách pro Bakalu. Proč takové výmysly zazněly, netušíme. Možná se Zeman domníval, že ho už nikdo neposlouchá nebo že diváci jsou tak hloupí a neumí počítat. Z obdobného ranku je i fakt, že ačkoliv prezident opakoval vlastně totéž, co před pěti lety, pozorným posluchačům neuniklo, že některé repliky zazněly s opačným významem nebo s jinými údaji než před měsícem ve volební kampani. Ke škodě celého představení hned poté hlavní představitel vypadl z role a začal si z jeviště vyřizovat účty s publikem. Není divu, že přítomné taková šmíra notně otrávila a nespokojení začali odcházet z hlediště. A to ještě může být rád, že za to, co předvedl, nezazněl pískot. O to méně pochopitelné je, že tak zkušený herec svůj improvizovaný monolog dále natahoval tak, že mnozí diváci i na čestných místech u něj usnuli.
Celé představení bohužel už nemohly zachránit vcelku důstojné výkony herců ve vedlejších rolích a skvělá hudba Hradní stráže. Scéna se od předchozích provedení hry nijak zásadně nezměnila. Prostředí Vladislavského sálu je pro tuto inscenaci nejvhodnějším místem a stejně tak rozmístění historických praporů a zástav podél hlediště působí majestátním dojmem. Scénograf by se býval jistě zasloužil o hvězdičku navíc za instalaci historických Plečnikových křesel, stolu z Masarykovy knihovny i Ústavní listiny z roku 1920. To by ovšem o ní nesměl přijít naprosto nevhodnou květinovou výzdobou z tulipánů, která namísto sídla českých panovníků připomínala spíš holandský park Keukenhof.
V bezprostředních ohlasech po skončení hry převažovala negativní hodnocení a většina diváků vycházela ze sálu s rozčarováním, jak mohl někdo z tak noblesního dramatu udělat lacinou frašku. Mizerným výkonem hlavního protagonisty byli zaskočeni dokonce i jeho dlouholetí fanoušci, jako teatrolog IVK nebo tankista Zdeněk Zbytek. A tak zřejmě jediným spokojeným divákem, který odcházel z představení s nadšením, byl vyznavač japonského avantgardního divadla kabuki a mistr bizarních monologů Lobotomio.
Nakonec i tento fakt jen ukazuje, jakou absurdní komedii nám divadlo na Hradě zahraje i v dalších letech. Do smíchu nám z ní rozhodně nebude.
#timetoreturntovysocina
Inaugurace (2018) – drama o třech dějstvích
Hrají: Miloš Zeman (slibující), Radek Vondráček (předsedající), Milan Štěch (přístojící), členové souboru Hradní stráže (praporečníci)
Autor: Parlament České republiky
Dramaturgie a monolog: Miloš Zeman
Režie: Vratislav Mynář
Výprava: Vladimír Kruliš
Produkce: Kancelář prezidenta republiky
Hodnocení: 20 % 