Moc výkonnou má Zeman po jmenování Rusnokovy vlády proti vůli Poslanecké sněmovny již plně pod kontrolou. Rusnokova sbírka „užitečných idiotů“ se podvoluje Zemanovu politickému programu a poslušně plní jeho přání (naposledy navržením velvyslanců Klausové a Remka). Prezident ale hodlá svůj vliv na budoucí vládu udržet tím, že možnou povolební spolupráci ČSSD a TOP 09 předem označil za „zradu na voličích“ a že by v takovém případě nejmenoval premiérem ani jednoho z předsedů těchto partají. Od spoluautora „tzv. opoziční smlouvy“ to zní obzvlášť věrohodně! Navíc vzkázal Sobotkovi, že preferenční hlasy pro jeho oblíbence Haška jej mohou o křeslo premiéra nakonec připravit. Šéf ČSSD tak bude celý podzim podrobován nekonečné zkoušce poslušnosti vůči Hradu.
Moc zákonodárnou sice Zeman ovládnout nedokáže, ale složení sněmovny bude alespoň ovlivňovat svými předvolebními výjezdy do krajů, které nápadně korespondují s kampaní jeho SPOZ. Do boje o poslanecké křeslo dokonce vyslal svého kancléře, což si před ním nedovolil ani Klaus, ani Havel (natož Beneš či Masaryk). Mynářovým báchorkám o tom, že peníze pro svoji partaj bude shánět večer po pracovní době, sice nikdo nevěří, ale prezident mu kryje záda řečmi o tom, že by bylo diskriminací, kdyby se státní úředník nemohl nechat zvolit do Parlamentu. Zeman tak v bohorovném klidu přehlíží, že kancléřovu kampaň fakticky zaplatí daňoví poplatníci a neskrývá se ani s vyslovením podpory dalším kandidátům SPOZ (např. Čuba). Pokud si snad někdo až dosud naivně myslel, že Miloš dostojí svému slibu být nadstranickým prezidentem, nejspíš se mu už konečně rozsvítilo…
Ještě horší je však Zemanův útok na třetí moc v této zemi – soudní. V Senátu si opakovaným prosazováním Sváčka do Ústavního soudu prezident testoval, jak moc mu horní komora bude po vůli. Uznání tedy patří těm 45 senátorům, kteří se nechtěli vetřít do jeho přízně a vzkázali mu, že oni svůj názor již jednou odmítnutého kandidáta po roce nezměnili. To však velkou roli hrát nebude, protože nedávné výroky Rychetského na adresu Hradu potvrdily, že minimálně předseda ÚS je dávno naladěn na prezidentovu frekvenci. Proto si Zeman mohl dovolit začít tlačit na nejvyšší článek v soustavě obecných soudů.
„Po posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří poslanců – všichni víte, o kom mluvím – jsem ztratil důvěru v tuto instituci i v její představitele.“ (projev v Senátu 21.8.2013)
Ačkoliv ještě před několika týdny Zeman sám varoval ostatní politiky před komentováním rozhodnutí soudu, nakonec sám otočil a spláchnul celý Nejvyšší soud najednou jako nedůvěryhodnou instituci. Nechci prezidentovi upírat právo pochybovat o správném výkladu ustanovení o indemnitě (osobně jsem zastánce užšího pojetí), ale znedůvěryhodnit vrcholnou soudní instituci v zemi kvůli jednomu usnesení jednoho senátu, je hrubým zásahem do nezávislosti soudní moci. Je tak smutnou skutečností, že hlava tohoto státu nejenže vstupuje do vyšetřování naprosto nepřijatelnou schůzkou s návladním Ištvanem, ale není ani schopna se podřídit rozhodnutí nezávislého soudu bez komentáře, který v sobě implicitně nese výhrůžku soudcům (na vysvětlenou: předsedu a místopředsedy NS jmenuje dle Ústavy právě prezident).
Ve včerejších Hovorech z Lán se Zeman snažil svůj skandální výrok na účet Nejvyššího soudu obhájit: „Ta ztráta důvěry byla dána tím, že se paní Brožová, ani nikdo jiný z vedení soudu, nedistancovala od rozsudku, který ve vzácné jednotě prakticky všichni právníci označují za nesmyslný…“. (stopáž 44:10)
Zaprvé, vedení soudu nesmí zpochybňovat ústavně zaručený princip nezávislosti soudu. To sám prezident se tak svým postojem dopouští excesu proti čl. 82 Ústavy a ohrožuje nestrannost rozhodování soudců. Zadruhé „vzácná jednota názorů právníků“ je lež jako věž a navíc se Zeman jako právník-amatér pouští na tenký led výkladu ústavy a trestního práva, čemuž ale vůbec nerozumí. Jím uváděný příklad o trestném činu v poslanecké lavici a nedaleké hospůdce je ale spíše výrazem manipulace s posluchači než ostentativní blbosti prezidenta (abych použil jeho vlastní slova).
Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová už dokázala uhájit svoji nezávislost ve sporu proti Klausovi, teď bude muset o ni opět bojovat, tentokrát s druhým z Bratrstva opoziční smlouvy. Na její stranu se naštěstí staví jak prezident Soudcovské unie T. Lichovník, tak bývalý ministr spravedlnosti K. Čermák. Mimochodem, jak by se asi Zeman stavěl k případnému výroku Brožové, kdyby se vyjádřila ve smyslu: „Po posledním jmenování velvyslanců – všichni víte, o kom mluvím – jsem ztratila důvěru ve funkci prezidenta republiky a jejího představitele“…? To by si ovšem žádný soudce ani jiný slušný státní úředník dovolit nemohl. Hlavě státu, zvolené v přímé volbě, bohužel takové výroky procházejí.
Miloš Zeman se tak stává „důstojným“ pokračovatelem ve svérázném postoji k právu a soudní moci, kterého jsme se dočkali už od minulého prezidenta. Nedivme se – oba ekonomové, bez právního vzdělání, neradi vidí svět kolem sebe svazaný pravidly, jež jim nejsou po chuti. Bohužel, to budeme muset ještě nějaký čas vydržet…
Autor je právník a člen České advokátní komory
Obrázek v přehledu: Brožová a Zeman, (autor Vaclav Šálek, zdroj: ČTK)