Nehodlám tu rozporovat tvrzení doc. Koudelky, že „trestní řízení může být nezákonné a zmanipulováno“. Může se to stát. Nakonec, i z vlastní praxe vím, že ne každé obvinění skončí u soudu, a ne každá vznesená obžaloba skončí odsouzením. A to nemusí jít přímo o nezákonnou praktiku vyšetřovatelů, ale stačí jen odlišný právní názor na věc ze strany státního zástupce a nezávislého soudce. Stejně tak vím, že za ta dlouhá léta táhnoucí se řízení, na jehož konci je obžalovaný v plném rozsahu zproštěn, takto postiženým nikdy nevrátí ztracený čas, zmařené příležitosti, zničená kariéra či ušlý zisk. Proto je v § 2 trestního řádu založena právní domněnka zvaná presumpce neviny: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“
Tato právní domněnka chrání obviněného, aby do skončení trestního řízení nebyl postižen zejména na jiných právech, kde zákony vyžadují bezúhonnost – např. ucházet se o zaměstnání v armádě či policii, být zapsán do seznamu advokátů, připuštěn k aprobační zkoušce lékařů, podnikat ve vybraných profesích, být členem statutárního orgánu obchodní společnosti, žádat o zbrojní průkaz apod. Jinými slovy, tato práva stíhaného občana může omezit teprve až pravomocný odsuzující rozsudek.
Jenže, aby nebylo mýlky, v té čapí kauze se nebavíme o právu občana Babiše podnikat, účastnit se veřejného života, stát v čele politické strany či být volen do zastupitelských sborů. Tato práva totiž zůstávají obviněnému po celou dobu trestního stíhání zachována a dokud se Andrej Babiš sám poslaneckého mandátu nevzdá, žádné trestní stíhání jej nemůže připravit o právo řídit hnutí ANO jako rodinnou firmu a vystupovat ve sněmovně pod ochranou poslanecké imunity. V této debatě se snažíme jen najít odpověď na to, zda obviněný politik má či nemá během vlastního vyšetřování vykonávat tu nejvýznamnější exekutivní funkci v celém státě.
Především, v Česku neexistuje žádný právní nárok na premiérské křeslo. Na rozdíl od voleb v USA si naši občané v přímých volbách nevolí šéfa exekutivy, ale pouze poslance (a prezidenta). Předsedu vlády pak vybírá prezident a jeho nominant musí pak k řádnému výkonu funkce získat důvěru sněmovny. Pokud ji nezíská, je premiér povinen podat demisi. Důvěra v něj a jeho vládu je tedy závislá na sněmovně, nikoliv založena přímo na výsledku voleb.
Proto je i naprostý nesmysl Zemanem omílané tvrzení, že po volbách má předseda vítězné politické strany právo být jmenován za premiéra a sestavit vládu. Nic takového nenajdeme ani v Ústavě ČR, ani v prováděcích předpisech. Nejde ani o ústavní zvyklost a jak ukazuje historie, nenajdeme pro tento dogmatický výklad oporu ani v praxi.
V r. 1935 získala koalice Sudetoněmecké strany a Karpatoněmecké strany celkem 15,18 % hlasů a vyhrála volby do Poslanecké sněmovny. TGM však jmenoval za premiéra předsedu agrárníků Jana Malypetra, který v parlamentu získal většinu. Podle dnešního Zemanova tvrdošíjného postoje měl tehdy TGM zřejmě povinnost jmenovat za premiéra Konráda Henleina. S ohledem na rozložení sil by premiér Henlein (podobně jako nyní Babiš) důvěru poslanců nedostal, ale ani to by zřejmě Zemanovi nevadilo – a Henleina by jmenoval podruhé a dal by mu neomezený čas na získání většinové podpory. Kam by takový přístup vedl, nechci raději domýšlet. A to přitom tehdy nebyl vůdce Sudetoněmecké strany trestně stíhaný.
V novější historii tu máme příklad z r. 2010, kdy vítězem voleb byla ČSSD, ale vládu sestavoval Nečas, neboť na rozdíl od předsedy socdem Paroubka prokázal větší schopnost koaličního vyjednávání a nakonec v boji důvěru sněmovny uspěl.
A konečně je tu příklad i z r. 2013, kdy po odstoupení předsedy ODS Petra Nečase nominovala strana na post premiérky Miroslavu Němcovou, která disponovala většinou hlasů ve sněmovně. Tehdy ovšem Zeman výsledky voleb nerespektoval, nedal příležitost ani Němcové, ani Paroubkovi, rozehrál svoji destruktivní hru proti sněmovně a jmenoval proti vůli poslanců „úřednického“ premiéra Rusnoka s vládou složenou ze svých kamarádů.
Takže – ano, výsledky voleb jsou pro prezidenta vodítkem při výběru budoucího předsedy vlády, ale nárok na premiérský post předseda vítězné strany prostě nemá. Sněmovna je volena na čtyři roky a podobně i nově ustavovaná vláda cílí na stejně dlouhé funkční období. Proto má prezident při výběru premiéra usilovat především o stabilitu vlády, a to i za cenu, že by musel nakonec předsedu vítězné strany oželet. Pokud cesta ke stabilní vládě vede prostřednictvím jmenování jiného politika (ať z vítězné či jiné strany), je pro demokracii lepší, aby byl jmenován někdo jiný. Obávám se však, že to není prioritou staronového prezidenta, který do tzv. systému brzd a vah sype neustále písek a který má zájem svoji roli posilovat na úkor parlamentní demokracie.
Mimochodem byl to právě opět Miloš Zeman, který kdysi (kdy podle vlastních slov ještě netrpěl demencí) sám říkal, že pro politiky platí presumpce viny. Nyní, kdy zjevně trpí mnoha nemocemi, obrací o 180° a trvá na tom, aby se k probíhajícímu trestnímu stíhání v politické rovině nepřihlíželo. Že prý se v policii zklamal a že je to celé politická objednávka. Já se však na rozdíl od něj i Koudelky nedomnívám, že hlavní problém spočívá v hrozbě zneužití policie či kvalitě práce justice, ale soudím, že příčina toho leží úplně někde jinde – v úpadku politické kultury, jejímž zjevným příkladem je právě chování prezidenta a premiéra.
Jak z jiného století nám dnes připadá rezignace Jana Kalvody v r. 1997, který tehdy odstoupil z vlády a z politiky jen proto, že neoprávněně užíval titul JUDr. (ono vlastně bylo jiné století a Kalvoda doktorát z práv nakonec získal). Podobně nám už dnes může připadat jako banální důvod k odstoupení premiéra Grosse, který nedovedl vysvětlit igelitku s milionem od strýčka. Na vládní funkci rezignoval i ministr Kocourek, který si ulil peníze před manželkou. Premiér Nečas rezignoval po zatčení jeho sekretářky, která mu byla i milenkou. Všichni tito pánové se stáhli z politiky v době, kdy proti nim nebylo ani vzneseno obvinění, natož, aby byli obviněni a vydáni k trestnímu stíhání.
Jenže doba se mezitím změnila – současní vrcholní politici už nemají problém veřejně lhát a každé obvinění z nekalosti nevyvracejí důkazy, ale označují za kampaň, případně teatrálně přísahají na zdraví svých dětí. Když už jsou zahnáni do kouta a usvědčeni za lži, přicházejí s výmluvami jako „měl jsem 39° horečku“, „četl jsem to zběžně a bez brýlí“, „tu informaci jsem převzal“. Případně pak toho, kdo přináší důkazy o jejich nezpůsobilosti k výkonu veřejné funkce, rovnou napadnou jako zkorumpovaného, ačkoliv oni sami potřebné důkazy nemají. Nezapomeňme, že v přímé volbě byl hlavou státu zvolen člověk, který byl soudem již čtyřikrát odsouzen k omluvě za lživá nařčení. Není divu, že někomu takovému nedělá problém opakovaně jmenovat do funkce trestně stíhaného premiéra. Politici jako Babiš, Okamura či Zeman nemají v sobě žádnou sebereflexi, pokoru či obyčejnou slušnost, a voličům (a doc. Koudelkovi) to bohužel vůbec nevadí.
Kolega Koudelka píše, že: „Právní řád nestanoví, že obviněný člověk nesmí vykonávat ústavní funkci.“ To je pravda. Ale stejně tak právní řád ani nezakazuje obviněnému pedofilovi, aby ve škole vedl dětský kroužek. Nejspíš všichni cítíme, že to není úplně žádoucí situace a že na SRPŠ budou rodiče poněkud nervózní. Stejně tak právní řád nezakazuje poslednímu policistovi z okrsku, aby pokračoval ve výkonu funkce, i když je podezřelý z trestné činnosti. Jen dává do rukou jeho nadřízeného možnost jej na čas zbavit zbraně a postavit mimo službu až do vyšetření případu. A fakt, že zákon něco někomu nezakazuje činit, přece ještě neznamená, že tak činit má a že ostatní jsou povinni to strpět – ve správě věcí veřejných to platí dvojnásob.
Zpochybňuje-li kolega činnost orgánů činných v trestním řízení a hledá-li mouchy na jejich postupu, pak je třeba připomenout, že důvěru v nezávislost a kvalifikovanost OČTŘ vyjádřila sněmovna svým hlasováním o vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání celkem dvakrát – v září 2017 a v lednu 2018. Tím, že Andrej Babiš dál musí čelit vyšetřování, se však sám dostal do konfliktu zájmů, neboť stojí v čele vlády, v jejíž kompetenci je řízení policie i státního zastupitelství, které zároveň nad jeho vyšetřováním dohlíží. A pokud doc. Koudelka argumentuje trestně stíhaným hejtmanem Půtou, který zůstal ve funkci, dovolím si mu připomenout, že hejtman nešéfuje ani městským strážníkům v Liberci. Takže nechť si tento příklad strčí za klobouk.
Nikdo nemůže nutit Andreje Babiše, aby odešel z politiky nebo se vzdal poslaneckého mandátu, byť v této situaci by v civilizovaných zemích taková reakce byla očekávaným krokem. Pokud by totiž obviněný politik v Británii či USA obratem nezmizel z veřejného života, nezávislá média by ho zaslouženě z funkce vyštvala (o to víc se ukazuje, jak nebezpečné je Babišovo vlastnictví největších deníků v zemi). Avšak ani v méně rozvinutých demokraciích východní Evropy není znám příklad, že by v premiérském křesle seděl někdo, komu na stůl chodí obsílky od vyšetřovatele, a on se dál tváří, jakože o nic nejde. Stejně tak není známo, že by někde v EU premiérskou funkci zastával v jedné osobě trestně stíhaný bývalý kariérní komunista, agent StB a bezohledný podnikatel s kolosálním konfliktem zájmů. Až tak daleko jsme došli, že tohle vše je realita a běžnému voliči to připadá zřejmě normální.
Nikdo z nás zatím neví, jak nakonec dopadne kauza Čapí hnízdo a zda bude Andrej Babiš postaven přes soud a odsouzen. Podle dosud známých důkazů (např. zpráva OLAF) to rozhodně nelze vyloučit, neboť za menší dotační podvody tu pyká již řada lidí, včetně dvou poslanců. Proto si na chvíli představme situaci, že tomu tak skutečně bude a soud nakonec uzná předsedu ANO vinným. Vzhledem k tomu, že se skutek stal ještě před volbami, pak by ovšem takový premiér byl vlastně po celou dobu výkonu funkce zároveň pachatelem úmyslného trestného činu proti majetku (podle hlavy 5 TZ) a oprávněně zařazován do kategorie „zloděj a podvodník“. Z tohoto důvodu si pro tuto eventualitu dovolím poněkud parafrázovat úvodní exaltovaný citát pana kolegy:
„Kdo volá po účasti obviněných ve vládě, chce, aby nám nakonec vládli zločinci.“
Presumpce neviny je nepochybně užitečný institut pro obyčejné občany, kteří spadnou do soukolí trestního řízení. Chrání je před zvůli či neprofesionalitou OČTŘ a umožňuje jim, aby dál žili svým životem, než se u soudu prokáže jejich prohřešek. S přivřením obou očí bych jí snad mohl akceptovat na místní úrovni u zastupitelů či starostů obcí, kde je nedostatek schopných a ochotných lidí působit v politice. Nevidím však jediný rozumný důvod, proč by měla platit pro politiky v těch nejvyšších ústavních funkcích. Vždyť právě u nich máme oprávněně ty nejpřísnější požadavky na bezúhonnost a pro ně platí rozhodnutí Ústavního soudu o širších limitech přijatelné kritiky. Ve sněmovně máme dalších 196 poslanců, kteří nejsou trestně stíháni. Až na několik primitivů z SPD, zastydlých stalinistů z KSČM či poněkud nezkušených Pirátů, je tam dost ostřílených politiků, kteří mohou funkci premiéra vykonávat, aniž by hrozilo, že země zkolabuje nebo že si je odvede vyšetřovatel v klepetech. Pokud by poslanci měli dojem, že nikdo z nich nedosahuje kvalit pana Babiše, tak u nás máme dalších cca 8 milionů dospělých občanů, z nichž drtivé většině nehrozí kriminál. Osobně proto nevěřím, že by se český národ za 28 let po listopadu dostal do takového marasmu, že tím jediným nejmocnějším mužem v zemi musí být ausgerechnet trestně stíhaný Slovák. Byť si to třetina obyvatel myslí.
#tretinlidijsoupitomci
#timetoreturntovysocina
Addenum 22.02.2012: Ve stejný čas, kdy jsem publikoval tento blog, uveřejnil na facebooku svůj příspěvek také poslanec Jan Farský. Myslím, že je vlastně mnohem výstižnější než ten text nahoře. Tak jej s dovolením přidávám zde.