Časy se mění. Za čtvrt století stačila vyrůst celá jedna generace, která se o listopadových událostech r. 1989 jen učila ve škole, ale zároveň žije realitou všedního dne. Tento text je však věnován i těm starším, jimž paměť už neslouží tak dobře.
Možná i vám to připadá jako včera, kdy jsme si přišpendlili československou trikolóru a vyrazili na demonstrace proti skomírajícímu komunistickému režimu. My Pražáci jsme jeli metrem, ti z venkova se dohodli se sousedy a společně vyrazili v nacpaném autě či vlakem. Žádní příslušníci VB si tehdy nedovolili sortýrovat, kdo může a kdo nemůže pokládat květiny na Národní či „pod ocasem“. Byla to doba, kdy mnozí vlastnoručně vyráběli cedule “Miloše do koše“ a „Havel na Hrad“, aby ukázali, kdo už nám nemá vládnout a kdo je tím správným kandidátem na prezidenta. Na balkónu Melantrichu zpíval hymnu Karel Kryl a z emigrace se vraceli nás pozdravit ti, kteří skutečně něco dokázali. V projevech páter Malý mluvil o toleranci a odpuštění a už v prosinci jsme se radovali z toho, že bývalý disident Dienstbier stříhá plot z ostnatého drátu u padající železné opony. A jen o pár měsíců později dostali medaile a řády oběti komunistické zvůle a skuteční hrdinové, kteří měli být zapomenuti. A taky jsme se těšili, že rusáci už brzy potáhnou se svými tanky zpátky tam, odkud přišli. Jó, to byly časy…
Včerejší den tyhle vzpomínky poněkud rozmazal. Mnozí lidé teď nosí trikolóru s podivně přeházenými barvami, a i když máme za národního světce sv. Václava, v módě je dnes svatojiřská stuha. Demonstrace se svolávají na podporu toho, kdo už na Hradě vládne třetím rokem. Účastníky svážejí do Prahy připravené autobusy a nikdo se už nemusí pracně lopotit s výrobou transparentů, neboť cedule jsou již pěkně vyrobené a rozdávané u vchodu. Uctít památku listopadových dnů ale nemůže jen tak někdo, každého je třeba prohlédnout nebo dokonce zlustrovat, za to dobří kamarádi hradního pána mohou přijít k pódiu bez kontroly. Policie pro jistotu místní studenty, kteří mají na Albertově své fakulty, raději dál ani nepustí. Bezpečnost příznivců IVČRN a Strany přátel Miloše Zemana je přednější, než aby rektor Univerzity Karlovy mohl spolu se studentským senátem tři hodiny před příjezdem prezidenta na chvilku k pomníčku. Také na pódiu se objevují zajímavé tváře: bývalý bolševický zemědělský tajemník slaví demokracii zpěvem hymny společně s člověkem, co by chtěl lidi jiného vyznání pozavírat do koncentráku a semlít do masokostní moučky. A vedle pobrukuje kancléř, kterého ani Národní bezpečnostní úřad nepovažuje za dostatečně důvěryhodného. Jak vyvrátit podezření, že si hlavní prezidentův poradce nejspíš zanotoval „země ruská, domov můj“, když jeho ruská firma nechce zaplatit českému státu dlužných 28 milionů a sám už má toho největšího rusáka dokonce na mobilu. Mezi účastníky se objevují transparenty o vystoupení z EU a NATO, a komu snad vedle ruských vlajek chybí už jen portrét Putina, najde ho u Zemanovy múzy na Facebooku. Prezident sice v projevu odsoudí nálepkování, aby hned v následující větě označil své názorové odpůrce za řvoucí stádo a přirovnal je k fašistům. Kouzlem nechtěného tak názorně potvrdí vlastní slova o prokázání myšlenkové nedostatečnosti těch, co nálepkují druhé.
„Na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu“ (Karel Kryl)
Odpoledne se na státní svátek v Brně odehrál docela zajímavý incident. Namísto, aby policie zakročila proti občanovi podezřelému ze spáchání trestného činu propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 TZ, raději zatkla a v poutech odvedla občana, který jednal podle ustanovení § 14 odst. (2) občanského zákoníku, resp. využil svého ústavního práva na odpor podle čl. 23 ZLPS. No, jak by řekl klasik: „jde to rychleji, než jsem čekal“.
Pokud by si snad někdo myslel, že by hlava státu měla v den státního svátku zavítat do „zlaté kapličky“ na večerní předávání cen Paměti národa, je třeba ho vyvést z omylu. Prezidentovo chatrné zdraví to nedovolilo. Je totiž nabíledni, že poté, co Zeman před dvěma týdny vyznamenal agenty StB a komunistické nomenklaturní kádry, by mu v přítomnosti obětí totalitních režimů nejspíš nechutnal raut.
V takové chvíli nezbývá než hledat útěchu v odkazu moudrých a statečných, a já se proto obracím k básníkovi mému srdci nejbližšímu. Doufám, že se snad nebude tam nahoře na mne zlobit, když z jeho Pasážové revolty vytrhnu pár veršů:
Už nejsme, nejsme to, co kdysi
Už známe ohnout záda
Umíme dělat kompromisy
a zradit kamaráda
A vděčni dnešní Realitě
líbáme cizí ruce
A jednou zajdem na úbytě
z té smutné revoluce
I v naší generaci
už máme pamětníky
a vlastní emigraci
a vlastní mučedníky
A s hubou rozmlácenou
dnes zůstali jsme němí
Ne – nejsme na kolenou
Ryjeme držkou v zemi!
(Autor je pamětníkem listopadových demonstrací za svobodné Československo)
Foto v náhledu: Kristýna Novotná. Echo24