Na rozdíl od Evropanů je pro Američany typické, že svůj blahobyt vyjadřují především v penězích. Nakonec o tom svědčí mimo jiné i mnohé názvy songů jako ‘Money Changes Everything‘ (Cyndi Lauper), ‘Money For Nothing‘ (Dire Straits), ‘I Get Money‘ (50 cent), ‘Bitch Better Have My Money’ (Rihanna) a další, které se v minulosti vyšplhaly na přední příčky amerických hitparádových žebříčků.
Podobně jsou pravidelně aktualizovány a komentovány tabulky časopisu FORBES s hodnotou jmění nejbohatších podnikatelů či výdělky celebrit (ví snad u nás někdo, kolik vydělala Iveta Bartošová?). Veřejnost má tak přesný přehled o tom, kdo je momentálně ze všech nejdále v tom „usilování o štěstí“ jak jej zmiňuje Deklarace nezávislosti. Nehmotné statky, jako například vzdělání či zdraví, jsou důsledně monetizovány, a tak si třeba mladí Američané do života odnášejí zátěž studenských půjček na školné v aktuálním objemu 1,6 bilionů USD (tj. 25x více než celý český státní rozpočet) a dospělí a starší Američané se snaží udržovat si kondici a zdraví mimo jiné i v obavě, aby je kvůli neexistenci všeobecného zdravotního pojištění nezruinovala nějaká extrémně drahá léčba. Každou fyzickou či psychickou újmu nebo nactiutrhání lze ocenit v penězích a zažalovat u soudu – a také se tak děje nesrovnatelně častěji než u nás. Na běžícím pásu jsou uzavírány mimosoudní dohody, kdy viník vyplatí oběti „hush money“ podobně jako Donald Trump před volbami zaplatil za mlčení pornohvězdě Stormy Daniels nebo jak platil nedávno odsouzený filmový producent Harvey Weinstein svým znásilněným obětem než sklapla klec. K tomu je třeba přičíst v Evropě nepříliš rozšířené hromadné spotřebitelské žaloby „class actions“ cílem vytřískat z výrobce kupu peněz za zanedbání či zatajení nějakého detailu – dokonce na to mají zvláštní web, kam se může každý přihlásit se svým finančním nárokem (američtí majitelé Volkswagenů mají čas jen do 29. března).
Stručné řečeno, život v Americe se točí kolem peněz o mnohem víc než ten evropský.
I proto se ne nadarmo říká, že rozhodujícím faktorem u volby amerického prezidenta je právě stav peněženek voličů. Jen výjimečně mohou výsledek ovlivnit i jiné skutečnosti, jako třeba hrozba terorismu (Bush, 2004). Ale obvykle je to právě stav hospodářství a ekonomický růst, který rozhoduje o tom, zda úřadující prezident obhájí nebo se bude z Bílého domu stěhovat. Za posledních 55 let neuspěli v druhém termínu z osmi prezidentů jen Jimmy Carter, jehož vládu na konci prvního období postihla ropná krize a 13,5% inflace, a po něm už jen G. Bush st., který porušil svůj slib nesahat voličům do peněženek a nezatěžovat je dalšími daněmi („Read my lips: no new taxes“). Naopak Johnson, Nixon, Reagan, Clinton, Bush ml. i Obama mohli ve funkci pokračovat další čtyři roky, protože ekonomika USA po prvním období jejich vlády v zásadě šlapala, lidem rostly úspory a makléři na newyorské burze sčítali zisky.
V den, kdy Donald Trump převzal funkci od Baracka Obamy (20/1/2017), uzavřel hlavní akciový Dow Jones index na hodnotě 19.732 bodů. Bylo to po sedmiletém období růstu, prosperity a klesající nezaměstnanosti (4,7%). Pro pořádek dodávám, že po nástupu Obamy do Bílého domu byl DJI v březnu 2009 na hodnotě 6.626 a americká nezaměstnanost v krizi dosahovala až 10 %. Obamova vláda dokázala vyvést Ameriku z krize mnohem rychleji než se tak stalo v Evropě a navzdory řadě pochybení je tak jeho éra objektivně hodnocena jako úspěšná (ale vykládejte to Republikánům). O to větším překvapením bylo, když v roce 2016 vyhrál kandidát GOP bez jakýchkoliv politických zkušeností a s poněkud dětinským, ale marketingově zjevně úspěšným heslem „Make America Great Again“.
Celé tři roky od nástupu se Trump holedbal, že USA pod jeho vedením zažívají nejlepší léta v historii země – nezaměstnanost dále poklesla na 3,5% a DJI vyrostl až na rekordních 29.568 bodů. Ekonomové ho sice opravovali, že až na ten akciový index, nejsou žádná jeho čísla rekordní, protože Amerika zažívala v minulosti už lepší časy (jak co do nezaměstnanosti, tak růstu HDP), ale nešť, Trumpovým příznivcům to občasné zkrášlování statistik a nafukování vlastních zásluh nevadí. Zvykli si, že prezident rád fakta ohýbá ve svůj prospěch, slibuje nesmysly nebo vykládá zjevné lži – analytici spočítali, že Trump od nástupu veřejně lhal nebo argumentoval zavádějícím způsobem více jak 16.000x (podobnost s naším prezidentem je čistě náhodná, že).
Přesto ještě počátkem února tohoto roku vyskočil Trumpův approval rate na 49 % (mimochodem Obama měl po prvních 3 letech approval jen 45 %, Bush ml. 51 %), což dávalo slušné vyhlídky na znovuzvolení. Navíc posílené zejména tím, jak Demokraté neuspěli v Kongresu s impeachmentem a jaké kandidáty přivedli do primárek. Vše nasvědčovalo tomu, že by pozměněné a ještě stupidnější heslo „Keep America Great“ letos v listopadu mohlo znovu uspět, a ani autor těchto řádků by si ještě před pár týdny proti Trumpovi nevsadil byť jediný cent.
Ale to vše bylo před vypuknutím pandemie COVID-19.
Od února můžeme sledovat negativní náladu na akciovém trhu, která se co chvíli překlápí v paniku a masivní výprodeje. V pátek uzavřel DJI na hodnotě 19.173, tedy pod úrovní než když Trump vstupoval do Bílého domu. Veškeré zisky za tři roky jsou pryč a miliony Američanů si lížou rány z obrovských ztrát ve svých portfolií. Penzijní fondy, které jim měly zajistit spokojené stáří (důchody od státu jsou zanedbatelné), se za jediný měsíc smrskly o třetinu. A konec je přitom v nedohlednu, nic nenasvědčuje tomu, že se trh rychle otočí a do voleb dožene ztráty. Naopak, výroba a obchod zpomaluje a řadě firem – zejména leteckým společnostem a cestovní kancelářím – hrozí insolvence a likvidace. Dominový efekt bankrotů logicky povede k propadu celé ekonomiky a především ke skokovému růstu nezaměstnanosti. Při tradičně vysokém zadlužení amerických domácností a rostoucí neschopnosti splácet úvěry z hypoték a kreditních karet se krize dříve či později přelije do bankovního sektoru.
Do toho vypukla cenová válka významných světových producentů ropy – arabských zemí a Ruska, která srazila cenu na 22.59 USD za barel, tedy na úroveň, kde byla před krizí v 70. letech a krátce na konci roku 1998. Největší olejářské opory americké ekonomiky jako Exxon, Conoco, Chevron a další denně realizují obrovské ztráty, protože získávání ropy z písků či frakováním se vyplácí až při cenách nad 30 USD a v některých nalezištích až od 60 USD výše. Na rozdíl od nás, čím déle bude ropa levná, tím hůř pro americké hospodářství.
Navíc se ukazuje, že prezident a jeho administrativa trestuhodně podcenili přípravy na pandemii. Nedávno vyšlo najevo, že loňské testy připravenosti „Crimson Contagion Functional Exercise 2019“ ukázaly, že vláda nemá vypracované řádné plány a že celý systém pomoci trpí nedostatkem financí, které seškrtal sám Trump. Navzdory varování expertů s tím prezident nic neudělal a další škrty schválil dokonce i několik dní poté, co se nákaza objevila v USA. Na otázku, proč v roce 2018 rozpustil bez náhrady protipandemický tým při Bezpečnostní radě, prezident odpověděl bezelstně a zcela vážně: „Kdo to mohl tušit (že přijde pandemie)“. Trump zároveň zjevně dlouhou dobu nechápal závažnost situace – nejdříve vykládal o tom, že coronavirus je hoax vypuštěný Demokraty, potom že je to jen lehčí chřipka a že virus sám odezní až stoupnou na jaře teploty, a nakonec vypustil zprávy, že Američané už mají vakcínu, přestože není vůbec odzkoušená. K dnešnímu dni je v USA přes 27.000 nakažených a 348 mrtvých. Systém zdravotní péče už nyní má problémy a stejně jako u nás chybí ochranné pomůcky. Američané berou obchody útokem a na ulicí jsou nekonečné fronty na potraviny.
Za těchto okolností Trumpova popularita sotva poroste – navíc jeho dosavadní Approval average je 40 % – nejnižší ze všech prezidentů od začátku měření ve 40. letech, jeho Approval margin (rozdíl approval-disapproval) je trvale záporný a jako u jediného prezidenta v historii za tři roky od zvolení nikdy nenabyl kladných hodnot, tj. vždy bylo více Američanů, kteří ho odmítali (nezapomeňme, že ve volbách zvítězil jen díky systému volitelů, protože v absolutním počtu hlasů, tzv. popular vote, měla Clintonová téměř o 3 miliony hlasů více). Navíc, značnou nevýhodou pro Trumpa v kampani by byl případný formální zákaz předvolebních rally. Trumpovi totiž náramně vyhovují velké meetingy se svojí cílovou skupinou a rád se před anonymním davem lidí převádí. Naopak ve studiu a v konfrontaci s profesionály působí často nejistě a strojeně. A bude-li se celá kampaň odehrávat jen ve sdělovacích prostředcích, rozhodně mu ani nepomůže, až devátý nejbohatší člověk na světě Michael Bloomberg splní slib daný Demokratům a během podzimu utratí v kampani „Dump Trump“ další stovky milionů dolarů jen proto, aby Trumpa vysypal z Bílého domu.
Shrneme-li výchozí předpoklady: rostoucí počet nakažených Američanů bez zdravotního pojištění, Dow Jones pod 20.000 bodů, očekávané zpomalení hospodářství, zavírání podniků, nárůst nezaměstnanosti, zrušení meetingů v kampani, prakticky neomezený rozpočet DNC na podporu Joe Bidena – to vše vede k závěru, že Trumpovy dny v Bílém domě jsou už dnes necelých osm měsíců před volbami sečteny.
Trumpa proto může udržet ve funkci už jedině to, že by se během jara podařilo zabránit dalšímu šíření viru i zpomalení ekonomiky a otočit vývoj na akciových trzích a současně pokud by kvůli nějaké Bidenově zdravotní indispozicí byl nakonec nominován Bernie Sanders (ten je pro mnohé centristy ještě horší alternativou než DJT). Druhý, méně pravděpodobný scénář vychází z možnosti, že pandemie nabude takových rozměrů globální katastrofy, že Američané se semknou kolem prezidenta a podpoří ho. A třetí, už ryze konspirativní scénář je ten, že Trump ve snaze zůstat v sedle ještě k té globální pandemii rozpoutá nějaký větší konflikt a s tvrzením, že ve světové válce s virem a s Íránem nelze měnit vrchního velitele armády, pokusí se ohnout Ústavu a volby odložit.
Tak či tak, ať si už o Spojených státech myslíte cokoliv, snad dáte za pravdu, že nejmocnější země světa by si po čtyřech letech vážně zasloužila chytřejší, schopnější a důstojnější hlavu státu než je ta současná.
