Začnu tentokrát jemným štoulcem. Pominu-li poněkud méně inteligentní příznivce Tomia Okamury, kteří (vše)obecné referendum vyhlašují za svoji modlu, aniž by tušili, jak snadno by se mohlo obrátit proti nim (např. lidovým hlasováním o rozpuštění SPD), pak v otázce referenda nelze mezi vzdělanějšími diskutujícími přehlédnout dvě výrazné skupiny. Zatímco mezi zastánci tohoto nástroje přímé demokracie se poněkud častěji objevují technicky či ekonomicky vzdělaní lidé (např. programátoři či ekonomové), tak jejich oponenty a odpůrci referenda bývají spíš lidé z humanitních oborů (právníci či psychologové). Pochopitelně není to dogma, znám četné případy zcela opačné, ale trvám si na tom, že mnou zkoumaný vzorek reakci přátel a známých z Facebooku či Twitteru tento trend potvrzuje.
První rychlé vysvětlení je to, že technici mají tendenci vidět v rozhodovacím procesu jen binární kód a opomínají fakt, že lidé se v různých podmínkách rozhodují o stejné věci různě. Lidé pracující s čísly zase rádi vycházejí z jednoduchých součtů zisku a ztrát a odpovědi na složitější otázky hledají ve výsledkových buňkách tabulkového procesoru, které odpoví způsobem „má dáti/dal“. Na straně druhé si humanitní vzdělanci bývají naopak vědomi, že lidé na rozdíl od strojů podléhají emocím, často ignorují vstupní hodnoty (fakta) a jejich algoritmus rozhodování není racionálně vysvětlitelný. Bohužel, i absolventi tzv. „soft“ oborů mají své vrtochy a na rozdíl od matematiků častěji tvrdí, že nejít k volbám či referendu je „občanský postoj“ a nedokáží si spočítat, že jejich nevolba vlastně vůbec nic neřeší. Ale pro jistotu znovu opakuji, mám řadu přátel z mnoha různých přírodovědných a technických oborů, kteří sdílejí stejnou obavu o to, jak by případné referendum o setrvání EU u nás dopadlo. A bohužel, znám i pár právníků, kteří si nevidí na špičku nosu a s vidinou odchodu z EU horují pro zavedení celostátního referenda.
Kladením rovnítka mezi volbu poslanců a obecné referendum se příznivci přímé demokracie dopouštějí jedné zásadní chyby, která spočívá v nepochopení kontextu celého demokratického procesu rozhodování, tj. systému brzd a vah. Hlavní rozdíl mezi volbami do sněmovny a referendem totiž spočívá v tom, že při volbě zástupců máme poměrný volební systém, který zajišťuje účast/vliv širšímu počtu názorových skupin na budoucí rozhodování sněmovny, a to dokonce i politickým stranám s 5% významem. Díky tomu se ve sněmovně hledá pro každé rozhodování konsenzus mezi zástupci širokého spektra voličů a nelze tak snadno převálcovat soupeře s jiným názorem. Navíc, pro skutečně významné otázky (typu nedůvěra vládě, přehlasování veta či schvalování ústavních zákonů) je vyžadována kvalifikovaná většina. A kromě toho tu máme pořád ještě Senát jako reálnou pojistku proti šíleným nápadům většiny poslanců. A i kdyby ten selhal, je tu v krajním případě ještě institut prezidentského veta. Důsledkem je sice komplikovaný a zdlouhavý, ale stále ještě racionální proces přijímání politických rozhodnutí, v němž zákonodárci mají možnost cizelovat návrh do poslední chvíle a s pomocí pozměňovacích návrhů vybrousit z textu ta největší zvěrstva.
Naproti tomu v referendu tyto pojistky nejsou. Pro voliče musí být celá složitá problematika zkoncentrována do co nejjednodušší věty, srozumitelné i pro toho posledního obecního blba. Veškerá debata o návrhu nemůže mít z podstaty věci odborný charakter, ale je výlučně kampaní, v níž racionální argumenty a fakta soupeří s demagogií a pocity. A na konci toho všeho se lid vyjadřuje ano/ne, ale neřeší už za jakých podmínek má nastat to ano/ne. Jak ukázal Brexit, pořádná masírka dostatečně dlouho opakovaných lží může být nakonec rozhodujícím jazýčkem na vahách, které ovlivní život několika dalších generací. A to se přitom jednalo o referendum v zemi, jejíž demokracie má nepoměrně delší historii než u nás a která přesto zažila jen tři celostátní referenda, přičemž z toho posledního se dodnes nedokáže vzpamatovat. My bychom si ale měli uvědomit, že v Česku mají vliv na rozhodování voličů dokonce takové záležitosti jako třicetikorunový poplatek u lékaře či tucet azylantů a neexistující uprchlíci. A proto je obava z referenda zcela na místě.
Češi mají dosud rozpačité zkušenosti jen s místními referendy, obvykle o nějaké veřejně prospěšné stavbě. Bohužel, většina z nich naráží na nezájem voličů a mnohdy i rozumné návrhy tak padají pod stůl. S celostátním referendem máme jen jedinou zkušenost, a to ještě z doby, kdy se ani té nejstupidnější části národa nestýskalo po starých bolševických časech a kdy Rusové nebyli schopni proti Západu vést hybridní kybernetické operace. Přesto si jeden příklad z nedávné doby dovolím naznačit.
Před letošní prezidentskou volbou zazníval nejčastěji argument, že Miloše Zemana všichni dobře znají (v dobrém i ve zlém), zatímco ostatní kandidáty téměř nikdo nezná, a proto můžeme z cvičných důvodů pohlížet na 1. kolo jako na referendum o Zemanovi. Z výsledku je pak patrné, že v něm prezident jednoznačně prohrál, protože Drahoš společně s dalšími čtyřmi kandidáty, kteří v dalším kole postupovali společně a podpořili ho, získali celkem 60 %, zatímco Zeman obdržel jen 39 % hlasů (včetně Hannigových 0,5 %). Jinými slovy, Zeman byl v tomto referendu odmítnut a jakýmsi „vícemandátovým“ prezidentem byl v první kole zvolen tým „AntiZeman“. Kdybychom měli americký systém se sborem volitelů (electoral college), kteří skutečně volí prezidenta namísto voličů, a v něm by Fischer, Hilšer, Horáček, Topolánek a Kulhánek jako volitelé dodrželi své slovo, pak by nutně namísto pana Miloše seděl dnes na Hradě pan Jiří.
Jenže chyba lávky, to „prezidentské referendum“ mělo i 2. kolo a v něm se naopak volba proměnila v „referendum o Drahošovi“. Voliči neúspěšných kandidátů měli za úkol rozhodnout, zda se budou či nebudou držet doporučení svých favoritů z 1. kola. Jenže se ukázalo, že tito odepřeli následovat své kandidáty a zejména Horáčkovi a Topolánkovi příznivci hlasovali zcela opačně. Navzdory předchozímu postoji tak mnozí řekli Drahošovi „ne“ a společně s dalšími probuzenými nevoliči poslali na Hrad opět Zemana.
Na tomto poněkud zjednodušeném případě je vidět, že „zastupitelská demokracie“ by bývala dosáhla při volbě prezidenta v 2. kole zcela jiného výsledku, než jaký nakonec přinesla přímá volba.
Z výše uvedeného soudím, že srovnávat dva zcela rozdílné procesy rozhodování, jakými jsou volby do zákonodárných sborů s poměrným volebním systémem a obecné referendum, je nesmyslné. Slouží-li všeobecné, rovné volební právo k tomu, abychom vybrali své zástupce (kteří pak za nás přijímají skutečná rozhodnutí), neznamená to, že totéž právo má v referendu nahrazovat parlamentní rozhodování, jak navrhuje Okamura. Lidé si totiž volí zástupce k tomu, aby za ně rozhodli o zásadních a odborných záležitostech, jejichž důsledkům nejsou sami s to porozumět.
Pokud to pořád někdo nechápe, tak přidám ještě příklad ze života: bolí-li vás noha, a nejste-li úplně nesvéprávní, nejspíš si sami dokážete rozhodnout o výběru lékaře a zvolit ortopeda namísto zubaře. Ale rozhodnutí o tom, zda z toho kolene vytáhnout vodu nebo sešít meniskus, obvykle nechává rozumný pacient na odborníkovi. Rozdíl mezi volbou a referendem je tedy něco jako rozdíl mezi návštěvou lékaře a pokusem si odoperovat nohu vlastními silami.
Nakonec bych si dovolil připomenout i nejvýznamnější světovou političku 20. století Margaret Thatcher, která v březnu 1975 označila referendum za “nástroj diktátorů a demagogů”. Premiérka tehdy připomněla citát svého předchůdce Clementa Attlee, který si všiml, že právě Hitler, Mussolini a Napoleon III rádi užívali referendum k falešné legitimizaci svých autoritativních antidemokratických rozhodnutí.
Mimochodem, to všechno jsou důvody, proč si podobně jako Petra Procházková nepřeji, aby moji spoluobčané, kteří nemají absolutně ahnung o rozdílu mezi Evropskou komisí, Evropskou radou a Radou Evropy, a kteří ani netuší, kdo navrhuje a přijímá evropské zákony, rozhodovali o našem vystoupení z EU.
PS. Dříve než jsem stačil dopsat tenhle blog, objevil se na DVTV vynikající rozhovor s profesorem Kyselou, který jako respektovaný ústavní právník mnohem precizněji shrnuje totéž. A kdo nechce poslouchat poněkud odborný styl, tak nechť si přečte neméně trefný dnešní komentář Petr Honzejka.
(v náhledovém obrázku: hlasovací lístek z referenda o Adolfu Hitlerovi, foto: zdroj Wikipedia)