Reklama
 
Blog | Martin Kryl

Odstup, Zemane!

Ačkoliv do konce trvání mandátu mu zbývají necelé dva roky, tak vše nasvědčuje tomu, že bez ohledu na to, kdy Miloš Zeman opustí Pražský hrad či Lány, nakonec odejde z nejvyšší možné mety do politické výslužby jako lůzr. Každým dalším měsícem se navíc stává stále více reálnější možnost, že nově zvolená Poslanecká sněmovna ho společně se Senátem zbaví jednoduchým postupem podle čl. 66 Ústavy prezidentských pravomocí. Proto čím dříve si sám sbalí své červené trenýrky a vrátí se na Vysočinu, tím lépe pro něj i pro nás ostatní.

Rozebírat detailně, v čem je Miloš Zeman neúspěšnou hlavou státu, se bude v knihách po jeho odchodu z Hradu. Pro dnešek si jako základ vezměme dvě z hlavních pravomocí (neboli povinností) prezidenta podle čl. 62 a 63 Ústavy – tzn. jmenování předsedy a dalších členů vlády a zastupování státu navenek.

V té první kompetenci Zeman opakovaně a ostudně selhává – dvě ze čtyř vlád, které v roli prezidenta jmenoval, vůbec nezískaly důvěru Poslanecké sněmovny. Po vypovězení podpory KSČM ztratila nyní většinovou podporu poslanců i současná Babišova vláda a zcela vážně jí hrozí vyslovení nedůvěry a předčasný konec. V individuálním složení patnáctičlenné vlády to není o nic lepší – lidé jmenovaní Zemanem do vládních funkcí se na ministerstvech střídají jak svatí na orloji. Ze Sobotkovy vlády musel Zeman odvolat celkem 10 členů a z té stávající dosud podepsal ortel pro 14 ministrů a to ještě nejsme na konci funkčního období! Vzpomeneme-li si na jeho obstrukce okolo nejmenování Pocheho či Šmardy, kdy poukazoval na jejich nekompetentnost pro výkon funkce, co ho asi vedlo ke jmenování takových figur jako byly Malá, Staněk, Blatný? Vybavuje si ještě někdo tvář se jménem Krčál? Jakou přidanou hodnotou je vlastně fakt, že prezident má právo odmítnout navrženého kandidáta, když je vzápětí schopen jmenovat do vlády člověka se životností jen pár dní či týdnů? Hlavní ústavní pravomoc – dohlédnout na politicky způsobilé a důvěryhodné personální složení vlády – tedy Miloš Zeman naprosto nezvládá.

V té druhé kompetenci – reprezentace státu navenek – pro změnu už nemá co nabídnout. V prvním volebním období se vyčerpal bezvýznamnými jízdami do Číny a Střední Asie, zatímco v tom druhém už v podstatě nevytáhl paty od Vltavy. Na Západě u našich spojenců z EU a NATO nemá absolutně žádný respekt, do Bílého domu ho nepozval ani Obama, ani Trump a nepozve ho ani Biden. V Evropě s ním už žádná hlava státu fakticky nemluví, což bohužel platí i o našich sousedech. S prezidentkou Čaputovou se míjí snad ve všech zásadních otázkách, rakouský Van den Bellen mu projevuje jen zdvořilou shovívavost, podobně jako polský Duda, a německého prezidenta Steinmeiera viděl Zeman naposledy před třemi lety. Jediný blízký vztah si vytvořil s bývalým premiérem Ficem, kterého smetly protesty slovenské veřejnosti po korupčních kauzách a vraždě investigativního novináře Kuciaka (mimochodem, byl to právě Zeman, který „vtipkoval“ o potřebě likvidace novinářů). Se světovými politiky si nevytvořil žádné vazby, nepočítáme-li jeho servilitu vůči Si Ťin-pchingovi a Putinovi.

V zahraniční politice se Zemanova sázka na Čínu a čínské investice ukázala jako slepá ulička – slibované investice nepřitékají a Říše středu si vede svoji Hedvábnou stezku jinudy. Zbyla jen pachuť z policejní dohry při návštěvě čínského prezidenta a zmizení Zemanova osobního poradce Jie Ťien-minga v některém z čínských gulagů.

Stejně tak Zeman ztrácí význam i pro Rusko, na které vsadil už před lety, když sháněl peníze na prezidentskou kampaň.  Faktickým odmítnutím Sputniku a vyřazením Rosatomu z dostavby Dukovan pozbyl Zeman u Putina podstatnou část své ceny. Už před lety nedokázal zachránit hackera Nikulina před vydáním do USA a teď se přímo před jeho očima rozpadá síť agentů GRU a celá ruská ambasáda. A jako bonus nedávno označil Zemana za proruského kolaboranta už i americký soud.

Podobně je na tom s komunikací s veřejností. Zemanovy útoky na novináře, vyvažované podlézáním obskurním médiím jako je TV Barrandov či Blesk jen ukazují na populismus hlavy státu. Seriózním novinářům, kteří by se nebáli zeptat na korupci v Lánech, se vyhýbá, ke svým mediálním výstupům používá jen podobné bezpáteřní nuly jako je Xaver Veselý. Jeho názory na věci veřejné prokládané dokola opakovanými, často vylhanými a trapnými bonmoty vlastně už nikoho nezajímají. Když se ho o to nikdo neprosí, tak se vyjadřuje k banalitám, ale pokud jde o zásadní záležitosti státu nebo o připomínky významných událostí národa, tak mlčí. Ani 50. výročí srpnové okupace či 30 let od listopadového sametu, nic z toho mu nestálo za státnickou řeč. Na vyjádření k bezprecedentní diplomatické krizi, jakou jsme tu celá desetiletí nezažili, si dal pauzu celý týden.

Je to tuze smutný pohled na člověka, kterému pro řádný výkon funkce už nezbývá síly fyzické, ani duševní. Invalidní vozík, jenž mu před lety připadal nedůstojný, se mu nyní stává jediným prostředkem pohybu. Aspoň ochranka už nebude muset vyhánět novináře a prezidenta vodit jako loutku a místo toho někdo z pistolníků převezme roli paní Müllerové z románu o Švejkovi. Zeman si bude ještě chvíli hrát na českého F.D. Roosevelta či W. Schäubleho, ale ti druzí dva měli při výkonu politické funkce alespoň bystrého ducha. Přitom už dnes lékaři i veřejnost tuší, že s touto diagnózou následuje nedlouho po křesle už jen lůžko a paliativní péče. A protože sám mám ze svého nejbližšího okolí zkušenost s tím, jak neuropatie postihuje nejprve končetiny, pak trávicí ústrojí a nakonec i hlavu, nebude to nijak pěkný obrázek, jemuž bude pečovatelský tým okolo nemocného v dalších letech vystaven. A s nimi, bohužel, i my všichni ostatní.

Na zítra je ohlášeno Zemanovo vyjádření k Vrběticím a Rusku. Po dramatickém týdnu, kdy se včera ke vzájemnému vyhošťování diplomatů přidaly i pobaltské státy a solidaritu s námi vyslovilo NATO i EU,  je však už vlastně úplně jedno, co nám k tomu náš prezident řekne. Na věci to vlastně ani nic nemůže změnit.

Proto to jediné, čím by Miloš Zeman mohl zítra potěšit našince, není nějaký vulgární komentář, ale kdyby už konečně oznámil svoji REZIGNACI.

Nejspíš se toho nedočkáme a nezbude než to vydržet. Do konce zbývá: méně než 1 rok a 317 dní.

 

EDIT 25.04.2021 15:20 Z dnešního projevu a následného interview:

Rezignaci sice neoznámil, za to si neodpustil sprosťáctví a urážky vůči moderátorce, vyzvonil některé utajované skutečnosti z vyšetřování a celkově posloužil Rusům proti vlastní zemi. Nic víc už není třeba dodávat. Jen to, že ten  nápis na Pražském hradě  by měl svítit až do jeho posledního dne. 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama