Vasil Biľak (1917-2014) byl komunistický politik rusínského původu z východního Slovenska, který více jak 35 let působil ve vrcholných funkcích v KSS a KSČ. Byl to neostalinista a brežněvovský dogmatik, jeden z hlavních strůjců tzv. „normalizace“ 70. let a odpůrce Gorbačovovy perestrojky.
Byl vyučeným krejčím, ale manuální práce jej živila jen krátce – traduje se historka, že ve výučním listu měl dokonce napsáno „Na saká nepúšťať“. Nejspíš proto se raději vrhl na politiku a hned po skončení války vstoupil do KSČ. V roce 1954 se stal členem Ústředního výboru KSČ a jím zůstal až do svého vyloučení v prosinci r. 1989. Po Listopadu se z politického života stáhl, opustil funkce člena Federálního shromáždění (komunistický parlament), odešel do důchodu a užíval si vysoké státní penze až do smrti.
K vrcholu své kariéry se vydal krátce před srpnovou okupací v roce 1968. Spolu s dalšími čtyřmi soudruhy (Indra, Kolder, Kapek, Švestka) poslali 3. srpna do Moskvy rusky psaný „zvací dopis“, který sovětské vedení vydávalo za formální ospravedlnění následné invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Již během druhého dne okupace 22. srpna 1968 se pokusil spolu s dalšími kolaboranty (Barbírek, Indra, Kolder, Jakeš, Lénárt, Pavlovský, Švestka ad.) sestavit tzv. „revoluční dělnicko-rolnickou vládu“ a převzít moc. K tomu jim měla napomoci skutečnost, že v té době byli vedoucí představitelé ČSSR internováni a odvlečeni do Moskvy. Další dějství zrady následovalo den poté, kdy Biľak odletěl do Moskvy jako člen delegace prezidenta Svobody. Vasil „Michailovič“ se ve svých Pamětech vcelku hrdě přihlásil k tomu, že právě on jako první kývnul Brežněvovi na podpis Moskevských protokolů, které dodatečně „legalizovaly“ sovětskou okupaci Československa.
Jako poslušný slouha sovětských bolševiků si po následujících dvacet let držel pozici tajemníka ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie – ve stranické (de facto tedy i státní) hierarchii byl právě hlavním ideologem. Avšak o samostatné politice nemůže být řeč – prakticky až do pádu komunismu bylo Československo satelitem Moskvy bez vlastního názoru.
Po Listopadu nevyjádřil lítost nad ničím a až do své smrti setrval v přesvědčení, že má čisté svědomí. Vyšetřování vlastizrady bylo sice zahájeno již v roce 1991, ale po dvaceti letech (!) se slovenská prokuratura rozhodla přerušit Biľakovo trestní stíhání s odůvodněním, že není možné sehnat více důležitých svědků z Česka. K dokreslení všeho jej ještě v témže roce (2011) v Česku mladí komsomolci ze SMKČ prohlásili za hrdinu boje proti návratu kapitalismu do Československa.
Je tak smutným faktem, že Biľak své činy nebyl nikdy odsouzen a tedy ani potrestán. Ale jestliže se to formálně nepodařilo justici, alespoň historikové mají jasno – Vasil Biľak byl vlastizrádce. V kontextu našich dějin bycom ho mohli dokonce zařadit i nad Emanuela Moravce, kterému alespoň do r. 1939 nelze upřít podíl na budování čs. armády. U bývalého krejčího totiž žádné zásluhy o blaho vlasti nenajdeme. Také proto bychom si měli Vasila Biľaka zapamatovat jako člověka, který si žádnou úctu nezaslouží. Nakonec je příznačné, že jediným z českých politiků, kdo dnes poslal kondolenci pozůstalým, je agent StB Falmer.
(Autor je právník a příležitostný historik)