„Jsem dosti rozladěna“, řekla veřejnost, postávajíc u stolu.
„Z Vás!“
Mlčení.
Jednoznačná ikona rozladěných obecenstev.

„Nemyslim, že byse teďkon měl promíjet pravomocně uloženej trest, jako buď celej nebo jeho ostatek, že…“
První vstalo veřejné mínění.
Napřáhlo veřejnosti ruku.
Plácli si.

Veřejnost řekla: „Třeba tak posadíme jednou na Pražský hrad nějakou osvícenou hlavu, která bude vykonávat svou funkci řádně, ku prospěchu občanů.“
„Jako ti jo!?“, ušklíblo se veřejné mínění.
„Zase začínáte!?“ výhružně odvětila veřejnost.

Na stůl spadla obálka.
„Tak votevřteto přece, ne!“
„Nosim furt sebou nožejk na zásilky?“

Tu, jako by zazvučel shůry hradu daný temně tajný gól,
do jeskyně hrdliččin zval ku lásce hlas,
dunivá msta sudu v patách kráčela jeho špuntu,
jektavě ozvalo se:
„Aleae iactae sunt!“