Reklama
 
Blog | Martin Kryl

Milost pro občany se odkládá na neurčito

„K soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek“, říká jeden z mnoha právnických bonmotů. Kdo z čtenářů někdy sám stál před trestním senátem nebo má zkušenosti s obhajobou svých klientů, mi dá nejspíš za pravdu.

Trestní právo je tuze ošemetná věc. Někteří státní zástupci mají ve zvyku vidět a priori v každém „sprostém“ podezřelém rovnou pachatele. Jiní vám rovnou přiznají, že si jsou sice vědomi, že kauza není dostatečně „vyfutrovaná“, ale že by museli sepisovat dlouhé vysvětlování, proč věc odložili. Další zase, že by jim podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 tr. řádu) neprošlo u nadřízených. Ať si to prý rozhodne soud. Obhájci pak nezbývá než doufat, že se kauza dostane k racionálně uvažujícímu soudci, který nevinného obžalovaného zprostí, a v případě, že mu vinu prokáže, přihlédne k všem polehčujícím okolnostem.

Jenže soudce je také jen člověk a svázán předivem paragrafů může vynést nad pachatelem trest, který se časem ukáže býti příliš tvrdým nebo podmínky jeho výkonu se podstatně změní. Také proto si většina států ponechala ve svém právním řádu tradiční institut milosti, která bývá svěřena zpravidla hlavě státu. Milost má přitom řadu forem – od abolice, přes agraciaci až po rehabilitaci. Asi nejznámější pojem „amnestie“ je hromadnou agraciací.

Když jsem ve svém blogu http://krylmartin.blog.respekt.ihned.cz/c1-59332010-klausuv-bozi-prst před půldruhým rokem prorokoval, že se od Miloše Zemana dočkáme svérázného pojetí práva, neměl jsem na mysli zrovna jeho postoj k milostem. Po loňské Klausově amnestii byla veřejnost značně rozladěna nejen zvýšenou kriminalitou předčasně propuštěných recidivistů, ale zejména abolicí mnohých dosud neusvědčených tunelářů. Navíc mezi lidmi ještě doznívala pachuť z rozhodnutí téhož prezidenta o omilostnění jeho bývalé kolegyně a kamarádky jeho ženy, které podmíněný trest za korupci bránil ve výkonu funkce ředitelky soukromé vysoké školy. V tomto kontextu se právě pojem „milosti“ poněkud zprofanoval a veřejné mínění se nijak nepostavilo proti krokům nového prezidenta, jež se odmítl zabývat agendou milostí en bloc.

Reklama

Přesun agendy milostí na ministerstvo spravedlnosti opřel Zemanův tým o ustanovení § 366/2 tr. řádu. Budiž, v menším rozsahu tak učinil již Havel v r. 1994. Ale způsobem, jakým to Zeman pojal, přestal plnit dvě z 22 pravomocí svěřených prezidentovi ústavou (čl. 62, 63), tedy téměř jednu desetinu své agendy. Zatímco ministerstvo spravedlnosti muselo zavést novou agendu a přijmout nové zaměstnance, tak rozpočet Kanceláře PR zůstal beze změny, místo aby se adekvátně snížil. V tomto ohledu je pak Zemanovo umořování státního dluhu z 30% prezidentského platu poněkud směšnou pózou, zejména když kvůli jeho rozmaru stouply v jiné části státní správy výdaje o několik set tisíc měsíčně. A to nepočítám další statisíce, které jako daňoví poplatníci musíme všichni zaplatit za prezidentem iniciované protiprávní zrušení pracovního poměru „neautora“ amnestie P. Hasenkopfa.

Nemíním tu kritizovat Zemana za to, že za rok a půl ve funkci nevyhověl žádné z 1098 došlých žádostí, a dokonce ani žádné ze tří žádostí doporučených ministryní spravedlnosti, je to nakonec jeho právo, nikoliv povinnost. Ale zároveň musím považovat Zemanův názor na prezidentskou milost („zbytečně monarchistický prvek“) za vysloveně hloupý, svědčící jen o jeho nepochopení fungování justice v demokratických republikách. A pro tentokrát dám dokonce za pravdu i jeho předchůdci, který Zemanovo rozhodnutí komentoval slovy: „Cítíte přece všichni ohromný rozdíl mezi tím, když si žádosti podrobně prostuduji a pak řeknu, že milost neudělím, a tím, když řeknu dopředu, že žádné milosti udělovat nebudu“.

Bohužel, jak Klaus, tak i Zeman jsou smutným důkazem toho, že hlavou státu v české kotlině by neměl být samolibý ekonom, a stejně jako působení Háchy s Husákem by mělo do budoucna vyloučit z této funkce právníky. Takže až budeme příště volit toho nejvyššího mezi státními úředníky, raději hledejme mezi filozofy či jinými humanitně orientovanými vzdělanci (kdysi TGM, dnes v Německu Gauck, v Polsku Komorowski). Třeba tak posadíme jednou na Pražský hrad nějakou osvícenou hlavu, která bude vykonávat svou funkci řádně, ku prospěchu občanů. V opačném případě se milosti nedočkáme ani po r. 2018. A pak už nám zbyde jen milost boží.

Autor je advokát, ale trestněprávní kauzy už raději přenechává kolegům.