Jako v každém průzkumu vždy záleží na formulaci a typu otázky, způsobu a kontextu dotazování, použité metodě, výběrovém souboru respondentů, apod. Kromě toho má nemalá část populace problém s konzistencí svých názorů – při jinak formulované otázce se stejným významem je schopna odpovědět zcela opačně. Proto bez znalosti hlubší analýzy výsledků dotazování může čtenář snadno dojít ke značně nepřesnému výkladu toho, co si vlastně jeho spoluobčané o polistopadovém vývoji myslí. A není-li analytická zpráva obou zmíněných výzkumů k dispozici, nemá smysl se tu detailně zabývat výkladem, co tím chtěli autoři veřejnosti sdělit.
Ani ne tak kvůli výsledkům těchto výzkumů, jako z pocitu dluhu vůči vlastním potomkům, kteří Listopad 1989 nezažili, jsem si sám sobě položil otázku uvedenou v titulku tohoto blogu. Výročí událostí na Národní třídě bylo tak dobrým důvodem usilovně zavzpomínat, proč jsme před čtvrt stoletím chodili denně na Václavské náměstí. Došlo mi, že mnohem snáze se mi vybaví důvody zaměřené proti čemu, než pro co jsem vlastně tahal klíče z kapsy. A kdo dnes tvrdí opak, tak kecá, protože v té době s výjimkou představy svobodných voleb prakticky nikdo neměl jasno v tom, co chce a jak by to mělo vypadat. Nakonec mi vyšel následující seznam – zřejmě i v tom pořadí, v jakém jsem jednotlivým důvodům tehdy dával důležitost – proč jsem zvonil:
- proti zadrátovaným hranicím, omezené možnosti svobodně cestovat a proti ponižujícím žádostem o výjezdní doložku,
- proti perspektivě, že se nic nezmění a do tohoto „ráje bolševiků“ narodí i moje děti a že v něm zaživa shnijeme,
- proti strachu z vyhazovu ze školy či práce za svobodně projevený názor,
- proti obavám z policie a StB, proti fízlování a donášení, proti brutálním zákrokům vůči projevenému názoru,
- proti jediné nadiktované „pravdě“ v televizi, rozhlase či novinách, proti cenzuře, proti zfalšované historii,
- proti trezorům se zakázanými filmy a indexům se „závadnou“ literaturou, proti zákazům hudebních skupin a zpěváků,
- proti nemožnosti zvolit si svobodně svoji vládu, proti vedoucí úloze aparátčíků a gerontokracie nevzdělanců, proti jejich newspeaku „ve jménu ústředního výboru KSČ a dalších stranických orgánů“,
- proti arogantním úředníkům, nefungujícím či neexistujícím veřejným službám, proti protekci a korupci na úřadech, v nemocnicích, ve školách,
- proti prázdným regálům v obchodech a nekonečným frontám na základní potřeby, proti pořadníkům na nedostatkové zboží, byty, auta, zájezdy či telefon,
- proti vexlákům a Tuzexu, proti nemožnosti volně směnit své úspory za cizí měnu a proti nuznému kurzu koruny, který z našinců dělal v cizině chudáky,
- proti mizernému životnímu prostředí, špinavým městům s věčně rozkopanými ulicemi, s rozpadávajícími se domy a šerednou bolševickou architekturou sídlišť,
- proti povinné vojenské službě v armádě patřící do Varšavského paktu a proti přítomnosti okupačních vojsk sovětské armády.
Možná jsem na některé důvody za ta léta už zapomněl, ale mám-li dnes zároveň zamyslet nad oběma otázkami – tj. zda to za to stálo a zda polistopadový vývoj naplnil mé očekávání, pak tu mám právě dvanáct důvodů do tuctu odpovědět, že ano.
A proč jste vlastně zvonili klíči vy?
(autor je častým návštěvníkem pražských kaváren)
Ilustrační foto v přehledu článků: autor Karel Šanda