Zeman tak učinil navzdory skutečnosti, že předsedkyně Poslanecké sněmovny ho ještě před tím informovala, že se v dolní komoře parlamentu podařilo získat celkem 101 hlasů pro podporu nově sestavované vlády právě pod jejím vedením. Prezident jí suše oznámil, že ho to vůbec nezajímá a že si udělá, co sám uzná za vhodné. Odpoledne pak přistoupil k instalaci budoucí vlády jedné strany nesoucí samo vůdcovo jméno v názvu – SPO Zemanovci. Z dostupných vyjádření můžeme očekávat, že v nové vládě se objeví celá řada dalších tzv. „odborníků“, ve skutečnosti prezidentových přátel a spolupracovníků, jejichž hlavní kvalifikací (kromě servilnosti vůči hlavě státu) je členství ve SPOZ. Vedle Peciny a Drymla se tak možná dočkáme ve Strakovce i Kruliše a Štengla. Protože ale nikým nevolená strana zatím nemá dostatek příčetných členů, budou muset vládu doplnit zástupci Zemanova fanklubu z řad politických renegátů (Benešová, Kohout, Jandák) či příznivců korporativistické/syndikalistické politiky (Zavadil, Hanák, Toman).
Je tedy víceméně jisté, že Zemanova partaj, která v posledních parlamentních volbách obdržela 4,33% hlasů a nezískala ani jeden jediný poslanecký mandát, tak fakticky ovládne tuto zemi. Pamětníci vědí, že s výrazně lepším volebním výsledkem v demokratických volbách se k moci nedostal ani Hitler (1932 – 37%), ani Gottwald (1935 – 10%), a to byli už ostřílení politici na vrcholu kariéry. Dokonce ani Klaus, který si také Ústavu ohýbal podle svého, si nedovolil po předčasném pádu Standy Grosse odmítnout dát příležitost Paroubkovi k sestavení vlády. A to ještě v té době byl čestným předsedou silné ODS, takže musel překousnout pokušení jmenovat za premiéra některého ze spolustraníků.
Zemanovým příznivcům, kteří by snad chtěli argumentovat dokola omílaným tzv. „silným mandátem z přímých voleb“ bych si dovolil připomenout, že:
- v lednu proběhly prezidentské, nikoliv parlamentní volby, a vláda je dle ústavy odpovědná sněmovně, nikoliv prezidentovi,
- z celkového počtu 8.424.235 oprávněných voličů dostal Zeman jen 32%, takže více jak dvě třetiny národa mu důvěru (svůj hlas) prostě nedaly,
- v Ústavě ČR se o síle mandátu nic nepíše – je tedy úplně jedno, jestli prezident vyhrál o jediný hlas nebo jich dostal 100%, pořád má stejné pravomoci a povinnost dodržovat ústavní pořádek.
Prezidentovi jistě nelze vyčítat, že by jeho postup byl přímo protiústavní – jen se sám pustil na tenký led za hranicí ústavních zvyklostí (více o tom kolega Přibáň – zde). Navíc, ačkoliv sám Zeman celou dobu plísnil Nečasovu vládu za to, že je kvůli hlasům poslanců z LIDEM nelegitimní, rok před volbami instaluje premiéra – zástupce politické strany a ještě ho drze označuje za úředníka. Je prakticky jisté, že Rusnokova vláda buď důvěru nedostane, nebo jí bude vyslovena nedůvěra dokonce ještě dříve, než sama o důvěru požádá. To jí ovšem nebude bránit v tom, aby se mezitím pokusila prosadit maximum z politického programu SPOZ. Buď jak buď, Zeman se svým postupem zapíše do dějin českého parlamentarismu jako politik, který v touze po moci dokáže zákonodárný sbor bez milosti obejít. Věřme, že to není začátek něčeho mnohem horšího.
Autor přesto věří, že prezidentovo jméno v názvu politické strany, která se chápe moci, neznamená přechod k osvícenému absolutismu.
Obrázek v přehledu: Monarcha a jeho fámulus (foto: Reuters)