Vystupovat aktivně při obhajobě čl. II amnestie vyžaduje odvahu. A nutno přiznat, že Jakl jí má – jako stále ještě aktivní rocker se záře reflektorů neostýchá a bez bázně šíří své (a nejspíš i prezidentovy) názory i v rozhlase. Bohužel, jeho odvaha kontrastuje s právním diletantismem, který z jeho výroků doslova čiší.
Hned v první větě Jakl sebevědomě tvrdí, že prezident není státní orgán, jakoby si zapomněl přečíst Ústavu. Tím pádem se zároveň vypořádává i se všemi argumenty žalujících, pro které je právě podání žaloby jediným způsobem, jak se domoci spravedlnosti a dodržování zákonů – nazývá to „hrou na žalobu“. Při popisování vzniku textu amnestie dále Jakl uvádí, že „…k debatě o těch parametrech amnestie nepotřebujete žádnýho právníka“. Jistě, ale je to názor nikoliv nepodobný tomu, že při debatě o parametrech mostu nepotřebujete stavaře, jen se nesmíte pak divit, že konstrukce spadla.
Od toho je už jen krůček k tvrzení, že „..studiem různých pramenů jsme zjistili, že právě 12 letý trest se týká závažné hospodářské činnosti a kriminality a korupce.“ Pro korupci sazba platí, ale jinak je to lež jak věž a Jakl a spol. by nám měli ty prameny ukázat. Zřejmě si totiž nevšimli, že od r. 2009 platí nový trestní zákoník, který v Hlavě V. a VI. stanoví maximální trest odnětí svobody v délce 12 let pouze pro padělání peněz a platebních prostředků. Všechny ostatní hospodářské trestné činy, včetně veškeré typické a nejčetnější majetkové trestné činnosti (podvody, zpronevěra, krádež) mají horní hranici právě těch deset omilostněných let. A konečně tvrzení, že prezidentovu týmu při stanovení délky trvání neskončeného trestního stíhání „pomohla judikatura Evropského soudu pro lidská práva“, je nejen právně irelevantní (jak dokázali jiné kolegové), ale i vzhledem ke Klausovu postoji k „humanrightismu“ a trvalé ignoraci evropských orgánů a struktur i naprosto směšné.
V jednom z loňských vystoupeních k prezidentským milostem Jakl prohlásil, že „…milost není součást spravedlnosti, milost je rozmar, milost je boží prst. Milost je něco z úplně jiného světa, než je soukolí justice.“ Pocit, že prezident je z jiného světa, teď mají asi všichni poškození v kauzách vytunelovaných fondů či bank. Ti také vnímají onen Klausův boží prst spíše jako zdvižený prostředníček, protože dopady amnestie na vymahatelnost nároků desítek tisíc akcionářů či vkladatelů jsou totiž doslova katastrofální. Nejen kontroverzní obsah amnestie, ale i samotný proces jejího schvalování a vyhlášení nerespektuje ústavní zvyklosti, přičemž součinnost premiéra a ministra spravedlnosti a jejich alibistické vymlouvání na „povinnost kontrasignace“ je možno považovat za skandální. Všechny okolnosti tak nasvědčují, že při přípravě amnestie se s pojetím spravedlnosti na Hradě zacházelo obzvlášť brutálně. Protože nejsem příznivec konspiračních teorií a na rozdíl od řady diskutérů nevěřím, že proslulý čl. II připravili pro Hrad mazaní kolegové advokáti, kteří zastupují abolicí omilostněné klienty, nezbývá mi než dojít k závěru, že v této části byla dílem naprostých právních diletantů. Jen teď nevím, která z těch variant je vlastně horší.
Přesto všechno nespatřuji formální důvody pro neplatnost amnestie a soudím, že Ústavní soud postupně bude jednotlivé žaloby odmítat. Neznamená to ale, že by v nálezu nemohl alespoň vytknout prezidentovi to, že svým přístupem na samé hranici legálnosti oslabuje důvěru občanů v systém spravedlnosti a na rozloučenou mu tak vystavit z právních věd sotva dostatečnou.
Mimochodem, tzv. extenzívní výklad ústavy, se kterým pár dní po volbách chvíli laškoval nastupující Miloš Zeman, je první vlaštovkou oznamující, že tradice svérázného pojetí práva na Hradě může pokračovat.
Autor je členem České advokátní komory